Duben 2008


Mačka Domáca

11. dubna 2008 v 18:33 Domáce Zvieratá

Mačka domáca

Je to mäsožravé zviera.
Má výnimočný sluch a zrak.
Má stiahnuteľné ostré pazúry. Majú obrovský zmysel pre udržanie rovnováhy.
Bola vyšľachtená z mačky divej pochádzajúcej z africkej divej mačky, ktorej sfarbenie srsti bolo prispôsobené lesnému prostrediu. Starí Egypťania používali mačky ako strážcov obilných skladov a uctievali ich ako bohov. Z Egypta boli privezené do Talianska. Predkovia dlhosrstých mačiek pochádzajú asi y divých mačiek z Iránu a z Afganistanu.
Úloha: Mačka domáca a mačka divá sú príbuzné živočíchy. Niektoré znaky majú spoločné, niektoré však odlišné.
Ktoré sú pre obidva druhy mačiek spoločné:
srsť,
Odkazy
Fotogalériahttp://www.kayrakedi.sk/
http://archiv.5d.sk/clanok.asp?zo_sekcie=s&id_clanok=3663
http://www.damijamagic.sk/default1.htm
Iné zdrojehttp://testy.zsmieru.sk/1.html
http://www.britky.sk/bri.html
http://home.gamca.sk/%7E1Juhasova/s7.html
http://www.fpv.umb.sk/kat/kf/intprirexp/SG/Zivot/Macka/index1.htm
pružné telo,
dobrý zrak,
dobre vyvinutý chrup,
dobrý sluch,
mäsožravec,
všežravec,
rozmnožovanie.

Výr Obyčajný

6. dubna 2008 v 20:02 Dravé Vtáky

Výrik obyčajný (Otus scops)

Rozšírenie vo svete a v Európe

Starosvetský typ rozšírenia, v Európe je stediskom výskytu Stredomorie. Obýva celú južnú Európu od Pyrenejského poloostrova po Kaspické more, v Ázii celý juh, na severe po jazero Bajkal. Časť populácie hniezdi aj v severozápadnej Afrike, od Maroka po Tunisko. V Európe ide severná hranica rozšírenia cez sever Francúzska a južné časti Švajčiarska, Rakúska, Slovenska a Ukrajiny. Najsevernejšie hniezdi v Rusku.
Hniezdna populácia v okolitých štátoch: Rakúsko 35- 60 párov, Maďarsko 300 - 400 párov, Ukrajina 100 - 120 párov v roku 1988.

Poznávanie v prírode

Malý, trochu menší ako kuvik obyčajný. Sedí vzpriamene a pri odpočinku sú viditeľné malé ušká. Počas letu sú zjavné pomerne dlhšie a užšie krídla, let výrazne vlnkovitý. Okrem tesnej blízkosti vyzerá jednofarebne hnedý (hrdzavý až šedý) so svetlou (šedobielou) linkou na ramenách, trochu svetlejším závojom a spodinou tela. Ak ho je dobre vidieť, je viditeľná zložitá kresba z čiernych čiarok a vlniek, rozpitých belavých bodiek a hrdzavých škvŕn. Oči sú žlté.

Prostredie

Na Slovensku obýva teplé, nízko položené oblasti - nížiny, kotliny a ich lemujúce pahorkatiny s mozaikovitou štruktúrou krajiny a s hojným výskytom veľkých druhov chrobákov, rovnokrídlovcov a nočných motýľov. Biotop tvoria okraje riedkych lesov, lemované extenzívne obrábanými poľnohospodárskymi plochami, staré sady, parky, vinice, pasienky so solitérnymi stromami a pod.
Často obýva aj záhrady v intravilánoch obcí s dostatkom bútľavých stromov.

Ťah

V Európe je ťažným vtákom, s výnimkou najjužnejších častí areálu rozšírenia, kde je sčasti prelietavý (južné Taliansko, Grécko). Hlavné zimovisko leží v transsaharských oblastiach Afriky, v Sudáne po Keňu a Ugandu. K nám prilieta v apríli, odlieta v septembri.

Rozmnožovanie

Hniezdia podobne ako iné druhy sov, hniezdo je umiestnené v dutine stromu alebo v búdke. Samica koncom mája znáša 2 - 5 vajec. Vajcia sú čisto biele, slabo lesklé. V prípade jej zničenia, môže zniesť náhradnú. Sedí len samica, zatiaľčo samec zaobstaráva potravu. Zahrievanie vajec trvá 24 - 25 dní. Mláďatá sa liahnu v intervaloch podľa znášania vajec.
Dĺžka starostlivosti o mláďatá trvá veľmi krátko, iba 21 - 22 dní, avšak mláďatá sú aj naďalej dokrmované rodičmi v okolí. Rodina zostáva spolu aj po vyletení mláďat, až do augusta.

Potrava

Výrik loví výlučne v noci. Potravu tvorí prevažne hmyz, hlavne väčšie druhy, najmä chrobáci, húsenice, drobní obratlovci, mäkkýše, červy a pod.

Početnosť, ochranársky status, ohrozenie a ochrana

Hniezdna populácia na Slovensku je odhadovaná na 40 - 80 hniezdnych párov. Druh ohrozuje predovšetkým úbytok veľkých druhov chrobákov a rovnokrídlovcov, sprevádzaný zánikom hniezdnych príležitostí v teplých oblastiach (premena pôvodných vinohradov s ovocnými stromami na intenzívne veľkoplošné vinohradníctvo, uprednostňovanie nízkokmenných a krátkovekých stromov v ovocinárstve, zarastanie opustených parkov a sadov, zalesňovanie a sukcesia na nízkotrávnatých biotopoch s rozptýlenou stromovou vegetáciou).
Na vhodných lokalitách s s dostatočnou potravnou bázouje účelné vyvesovať bezpečné hniezdne búdky, ale z dlhodobého hľadiska je pre ochranu výrika potrebná extenzifikácia poľnohospodárstva , vinohradníctva a ovocinárstva.
Búdky môžu byť aj dosť malé, s pôdorysom 10 x 10 cm, na výšku 20 cm, s vletovým otvorom o priemere 5 - 8 cm.


Sibírsky Husky

5. dubna 2008 v 19:14 Vyšľachtené zvieratá
Čukčovia verili, že ich psy strážia bránu do neba, a to ako sa správajú a starajú o svojich psov, predurčuje ich miesto v nebi. Podľa viery, keď príde náš čas, zaručene sa ocitneme na mieste veľkej pocty. V tejto viere vytvorili plemeno saňového psa stredne veľkého vzrastu, mimoriadne vytrvalého a skromného. Po jeho príchode na americký kontinent sa stal okamžite neprekonateľným šampiónom v pretekoch psích záprahov.

Život na Sibíri

Sibírsky husky prešiel dlhým vývojom počas mnohých stáročí u národov na Sibíri. Svoj pôvod odvíja od nehostinného podnebia, kde teplota v zime klesá pod 50 stupňov Celzia a vietor dosahuje rýchlosť až 100 km/h. Plemeno sa prispôsobovalo potrebám života a kultúre sibírskych národov. Domorodí obyvatelia nepoznali kov, používali luk, šípy, kamene, kremeň alebo kosti na konci harpúny. Boli málo organizovaní. Spravidla rozumeli nárečiu iba najbližších susedných kmeňov. Nemali kmeňovú federáciu a neboli spojení s Ruskom. Možno aj preto sa tak veľmi spoliehali na svojich psov, ktorí boli nástrojom ich vynaliezavosti. S početnými skupinami ( 16-18 i viac psov) svojich psích spoločníkov a nenahraditeľných pomocníkov mohli cestovať po zamrznutej krajine, pričom prekonávali až 100 míľ za jeden deň, čo zároveň umožňovalo každému mužovi vrátiť sa s úlovkom ťahaným psami malej veľkosti. Prácou vo veľkých tímoch sa minimalizovala záťaž na jedného psa, zatiaľ čo malou veľkosťou psa sa súčasne maximalizovala vytrvalosť a znižovala sa spotreba energie. Mohutnosť psa nebola priamo úmerná jeho výkonnosti. Pes dvojnásobnej hmotnosti disponuje výkonnosťou srdca a pľúc iba o 30 % vyššou ako pes priemerný a tiež sa unaví oveľa skôr ako stredne veľký pes, preto potrebuje dlhší čas na regeneráciu.
Ekonomika a náboženstvo boli so psami späté. Najlepších psov vlastnili najbohatší ľudia, pričom kvalita psa určovala, že práce ani boli najbohatšími členmi spoločenstva. Mnoho náboženských obradov sa sústreďovalo okolo husky. Vládlo presvedčenie, že dvaja husky strážia bránu do neba a nepustia dnu nikoho, kto sa správal počas života ku psom kruto.
Celý život kmeňa sa krútil okolo psov. Ženy vychovávali šteňatá, rozhodovali o tom, ktoré budú ponechané. Vyberali iba najlepšie sučky a psy, zvyšné sučky sa utrácali a psy kastrovali. Výhodou kastrovaných psov bola miernejšia povaha a nižšia spotreba krmiva v dôsledku pomalšieho metabolizmu. Husky sa využívali aj ako spoločníci detí. Nebolo výnimkou, aby pes spal v stane, pretože bol schopný ho vyhriať svojím živočíšnym teplom. Nočná teplota sa spravidla merala podľa počtu psov potrebných na udržiavanie tepla ( napr. dva psy na noc, tri psy na noc atď´). Úlohou mužov bolo starať sa o tréning a výcvik. Na jeseň boli muži zaneprázdnení lovom rýb a chytaním husí, labutí či kačíc. Zapriahali psov do vozíkov a pripravovali drevo na výrobu saní a iných vecí. V zime poľovali na líšky a soby, robili si siete. Psov používali na ťahanie stanov a zásob. Keď prišla zima, psy ktoré nepracovali, boli uviazané. Iba najlepšie nekastrované psy sa mohli páriť so sučkami, čo bolo zárukou, že iba tie najlepšie mohli splodiť potomstvo. V lete boli psy voľne pustené a lovili vo svorke. Do osád sa vracali, keď napadol sneh a potravy začínalo byť málo. Aj z tohto dôvodu sa u nich zachoval silný lovecký pud. Najlepšie psy neboli produkované cieľavedomým pripúšťaním, ale boli výsledkom selekcie medzi veľkým množstvom šteniat úplne závislým od ich výkonu.

Odkiaľ pochádzajú?

Pravdou je, že odpoveď na túto otázku závisí od obdobia, o ktorom hovoríme - pred alebo po utláčaní domorodého obyvateľstva Sibíri. Je potrebné objasniť historický základ rôznych národov a dôsledky Kozáckych nájazdov pre ne. Popis ich psov vytvorený vedcami a cestovateľmi 100 rokov predtým, ako bol prvý saňový pes privezený do Nome, stojí za povšimnutie. Samozrejme v sedemnástom storočí neexistovali fotoaparát, no zachovali sa kresby. Bezpochyby tu boli v tých časoch. Korjaci, Jukagirovia, Čukčovia, Kamčatci a iní Sibírčania žijúci svoj život izolovane a možno aj ich psy boli značne - snáď dokonca geneticky - rozdielne.
Krasheninnikov a Stellar opakovane uvádzajú, že tieto národy o sebe navzájom nevedeli. Ich životný štýl bol celkom rozdielny, úplne závislý od oblasti, ktorú obývali - podnebie sa líšilo od regiónu k regiónu, bolo tu najmenej toľko dialektov, koľko osád. Kamčatci obývali južnú časť Kamčatského poloostrova. Tvorili ich najmenej dva národy - severný a južný. Stellar uvádza, že všetky nástroje a potreby pre domácnosť , ktoré používali, sa podstatne líšili od tých, ktoré využívali iné národy. Príkladom je aj spôsob, ako zapriahali psy do saní. Korjaci žili na severe a západe Kamčatky, pričom kočovní Korjaci sa pohybovali spolu so svojimi stádami sobov, usadení Korjaci žili pozdĺž riek. Rôzne kmene označovali sami seba podľa riek, pri ktorých žili - Uka Korjaci žili podzĺž rieky Uka. Tieto dve skupiny hovorili veľmi rozdielnymi jazykmi. Čukčovia, Lamuti, Tunguovia a Jukagirovia žili popri rieky Anadyr, cez celú pblasť Čukotského poloostrova, na západe až po rieku Kolym. V týchto časoch rieka Anadyr stelesňovala prírodnú hranicu medzi Korjakmi a Čukčami. Krasheninnikov uvádza, že KamčaTci a Korjaci obchodovali s nevyhnutosťami pre život. Zásobovali Korjakov kožušinami zo sobov, líšok a dlhosrstých bielych psov. Veci, ktorých mali veľa vymieňali za tie, ktoré potrebovali, ak ako psov a člny.

Sibírsky husky prichádza do Ameriky

Soby, psy, snežnice a iné hmotné predmety zo živote v stanoch sú dokazom o čulých kontaktoch medzi Kamčatcami, Korjakmi, Jukagirmi a Čukčami, ktoré súviseli, ako potvrdzujú aj písomné záznamy, s aktívnym obchodom s tovarom rozličného druhu a pôvodu, vrátane psov. Napriek tomu si Čukčovia držali psy v relatívne čistej forme. Obzvlášť tí v najizolovanejších osadách pozdĺž brehu rieky Kolyma a na pobreží Severného mysu. Ich obraz "bojachtivých" medzi domorodým obyvateľstvom zvyšoval ich schopnosť odolávať vonkajšej nadvláde a obmedziť jej vplyv. A to bolo za podmienok existujúcich na najsevernejšej Sibíri na začiatku roku 1900, kedy sa objavuje prvý dokument popisujúc import plemena Sibírsky husky.
Uskutočnilo sa niekoľko importov sibírskych psov do Severnej Ameriky. Na jeseň roku 1908, kedy sa po prvýkrát uskutočnil pretek All Sweepstakes, prišli prvé sibírske psy. Ruský obchodník s kožušinami William Goosak, priniesol desať psov do Nome z oblasti Anadyr na Sibíri. Tieto psy pretekali v roku 1909 na All Alaska Sweepstakes a skončili na treťom mieste. Oproti miestnym psom sa značne odlišovali vo veľkosti, povahe a vzhľade. Kým pôvodné psy boli veľké, zúrivé, často vlčieho vzhľadu, náchylné k boju a vyvolávajúce pocit veľkej sily, sibírske psy boli malé, kompaktné, poslušné a viac líščieho ako vlčieho vzhľadu. Zaujali jedného zo súťažiacich, a to Fox Maule Ramseya, ktorý uskutočnil ďalší import. Na konci leta v roku 1909 Ramsey spolu s Iverom Olsenom prekročili Beringove more. Zamýšľali kúpiť psov v osade Markovo ležiacej na rieke Anadyr - vzdialenej 250 míľ vo vnútrozemí. Markovo bola osada situovaná na mieste, kde sa územie Korjakov, Jukagirov a Čukčov spájalo, vytvorila sa ako miesto obchodných výmen. Presný počet psov kúpených Ramseyom a Olsenom nie je zdokladovaný, ale bolo to okolo 60. Markovo je dosť vzdialený od prímorskej oblasti obývanej Čukčami. Väčšina ľudí žijúcich v Markove mohli byť Korjaci a Jukagirovia, ale títo pestovali čulé obchodné styky s Kamčatcami žijúcimi ďalej na juhu.
Ďalší import sa uskutočnil v roku 1911. John Johonson, jeden z Fox Maule Ramseyových musherov a víťaz All Alaska Sweepstakes z roku 1910, sa vrátil na Sibír za účelom priniesť viac psov. Išiel do východného mysu a vrátil sa so štrnástimi psami. Východný mys bol relatívne izolovaný región Čukčov a tieto psy boli pravdepodobne pravé psy Čukčov.
Prvý dokument potvrdzujúci import psov priamo z Kamčatky pochádza z roku 1914. V lete tohto roku kapitán Olsen priniesol z Petropavloska najmenej osem psov pre Leonharda Seppalu. Seppala za začal zaujímať o sibírske psy v roku 1913 a o rok neskôr sa s tímom sibírskych psov zúčastnil na All Alaska Sweepstakes. Medzi týmito kamčatskými psami bol aj Seppalov slávny leader Russky, ktorý mal skrátený chvost. Seppala tvrdil, že importoval psov zo všetkých častí Sibíri: "Importoval som psy z veľa oblastí Východnej Sibíri a objavili sme, že sa líšia veľkosťou - najväčší sú z Petropavlovska a Kamčatky - niektoré vážia 30 kg. Psy od Anadyru sú trochu menšie, najväčšie z nich majú 25 - 27 kg. Okolo Východného mysu sú ešte menšie, v priemere 20 kg. Na rieke Kolyma majú okolo 27 kg, údaje sú za psov. To je všetko, čo si pamätám doteraz." (1949). V septembri 1927 Olaf Swenson priniesol z Ryrkaypiy, osady Čukčov na Severnom myse, štyroch psov - dvoch psov a dve sučky. Kópia objednávky napísaná pre Olaf Swensona na štyri psy s dátumom 17. 09. 1927 znela: "Obdržané od Leonhard Seppala $ 140 stoštyridsať dolárov zaplatené za štyri sibírske psy (dva psy a dve sučky) privezené zo Sibíri."
Naposledy sa významnejší import, ktorý značne ovplyvnil dnešných Sibírskych husky, uskutočnil v roku 1930. Peg Ricker, spoluvlastníčka psinca v Poland Spring v Maine, si spolu so Seppalom zajednala v roku 1929 u Olafa Swensona osem sibírskych psov. Detailný popis ich cesty cez zasneženú krajinu možno nájsť v knihe Johna Tannera - Alaskan Trails, Siberian Dogs. Swenson získal tím ôsmich čukotských psov z osady Ryrkaypiy, na Severnom myse Sibíri. Tento záprah bol použitý ako pracovný tím pre posádku lode, ktorá uviazla v ľadovom objatí počas zimy v roku 1929-1930. Keď sa ľad roztopil, psy boli nalodené a privezené do Seattle v druhom októbrovom týždni, (roku 1930) a poslané železnicou do Maine. Nanešťastie, z ôsmich psov prežili iba traja. Ďalších päť (Minka, Beloglazii, Brandii, Burka a Cherousii) podľahlo leptospiróze, v tých časoch rozšírenej chorobe. Dvaja z troch, čo prežili, boli veľmi významné psy pre ďalšie vývojové smerovanie plemena - Kreevanka a Tserko. Tretím psom bol Volchok, ktorý do chovu nezasiahol.

Leonhard Seppala - žijúca legenda

Narodil sa v Skjervoy v Nórsku, blízko Polárneho kruhu. Na Aljašku prišiel v roku 1900 mladý, nadšený, hľadajúci bohatstvo a dobrodružstvo. Tento malý muž, iba asi 160 cm vysoký, bol rybárom od svojich jedenástich rokov a učňom kováča u svojho otca. Zároveň vynikal ako zápasník a lyžiar. Seppala pracoval na Aljaške na rôznych projektoch v banských kempoch. V roku 1913 Jafet Lindeberg (jeden z vlastníkov Pioneer Mining Company) hľadal psov, ktoré boli zhromažďované v okolí Nome Victorom Andersonom (zamestnancom spoločnosti). Pätnásť z týchto psov (priamy import a ich potomkovia) bolo pridelených Leonhardovi Seppalovi na tréning. Mali sa stať darom pre Roalda Amundsena, ktorý plánoval expedíciu na Severný pól. Seppalovi bola zverená úloha starať sa o tieto psy a trénovať ich a on to robil rád. Keď vypukla 1. svetová vojna, Amundsenove plány sa zmenili. Seppal sa prihlásil na ASS v roku 1914, ale skončil katastrofálne, keď zišiel z trate a jeho psy si doráňali labky. Nevzdával sa, ale tajne tvrdo trénoval, ďaleko od mesta a opätovne sa prihlásil do AAS v roku 1915. Zvíťazil s náskokom jednej hodiny.
Víťazstvá si zopakoval v rokoch 1916 a 1917. Následne v dôsledku rastúceho vojnového úsilia a miznúcej konkurencie došlo k prerušenia periodicity pretekov. "Malý muž a jeho malé psy" sa stali známymi ako legenda na Aljaške. Bezo zvyšku oddaný svojim sibírskym psom Seppala zdokonalil ťahacie pomôcky a dosiahol veľa rekordov na stredných tratiach. Pripisuje sa mu niekoľko skutočne hrdinských činov. Neozbrojený, prenasledovaný ozbrojeným únoscom prepravil muža roztrhaného pílou na veľkú vzdialenosť rýchlosťou, ktorú by nikto nepovažoval za možnú. Môžeme byť šťastní, že Leonhard Seppala sa vyznal v psoch. Psy, ktoré vlastnil a ktoré choval, boli tie najlepšie. Hoci základňa nebola veľká, psy ktoré použil ako zakladateľov chovu, boli vynikajúcimi predstaviteľmi svojho druhu - vynikali na dlhých i krátkych tratiach. Najkvalitnejší z týchto psov s ním cestovali do Poland Spring, Maine, kde v chove pokračoval.

Štafeta života

V roku 1925 sa Seppala a jeho Siberiani stali národnými hrdinami so slávnym "Sérum behom", ktorý zachránil mesto Nome pred epidémiou záškrtu. Doktor Curtis Welch ako jediný lekár v meste pomocou rádiového spojenia požiadal o pomoc. Niekoľko detí umrelo a ďalšie boli ťažko choré. Nemocnica v Anchorage mala potrebné sérum, ale ako ho dopraviť do Nome v mrazivej zime? Podľa oficiálneho vyhlásenia jediným bezpečným spôsobom boli psie záprahy. Z Anchorage bolo dopravené sérum na železničnú stanicu 27. januára 1925. Do 297 míľ vzdialenej Nenany sa začal veľký závod o život. Potom bolo sérum prostredníctvom špecifickej záprahovej štafety dopravené do Nome. V Nenane už čakal jazdec U.S. pošty za Severnú obchodnú spoločnosť William "Wild Bill" Shanon a začal štafetu dvadsiatich mužov, ktorí s nasadením vlastných životov hnali seba a svojich psov do Nome, nehľadiac na mráz, snehové búrky a vlastnú únavu. Gunnar Kasson bol posledným musherom tohto závodu o život. So svojim tímom vedeným jeho lídrom Baltom prešiel 53 míľ. Na pamiatku tejto historickej udalosti bol po Baltovej smrti v roku 1933 vystavený v Cleveland Museum of Natural History. Najdlhší úsek prešiel so svojimi siberianmi vedenými slávnym lídrom Togom už vtedy legendárny Leonhard Seppala. Prebehli 340 míľ proti smrti, pričom žiadny iný tím neurazil viac ako 53 míľ. Za normálnych podmienok bolo na prekonanie vzdialenosti z Nenany do Nome (658 míľ) za dobrého počasia U.S. poštovným tímom potrebných 25 dní. A oni to dokázali iba za 5 a pol dňa. Senátor Dill of Washington má príbeh napísaný v Congressional record, z ktorého jedna pamätná veta znie: "Muži limitovaní rýchlosťou a vytrvalosťou sa dali na vyčerpávajúci pretek na Aljaške, ale preteky pre šport a peniaze vykazovali menej stimulov ako tento boj, v ktorom ľudskosť bola výzva a život bol cena".

Togo a Balto

Togo bol malý, tmavý, kompaktný pes narodený v roku 1915. Jeho otcom bol Suggen (vodca Seppalovho záprahu) a matka Dolly. Baltovi novinári pripísali všetky Togove tituly a opísali ho ako "najlepšieho lídra psích záprahov na Aljaške". Preto socha postavená v Central parku v New Yorku oslavuje udalosť s názvom Balto namiesto Togo. Togo dožil v Poland Spring, Maine 5. 12. 1929. Jeho telo bolo vystavené v múzeu Peabody Museum v Yale University. Následne bol premiestnený do Shelbourne Museum blízko Burlingtonu, Vermont. A práve tu sa každé leto stretávajú priaznivci Sibírskych husky z celej krajiny, aby vzdali úctu psovi, ktorý viac ako ostatné, symbolizuje slová na Baltovej soche v New Yorskom Central parku: "Venované neskrotnému duchu saňových psov, ktoré dopravili sérum 600 míľ nebezpečným ľadom, cez zradné vody, arktickým blizardom z Nenany, aby pomohli postihnutému Nome v zime v roku 1925. Vytrvalosť. Vernosť. Inteligencia."

Uznanie plemena

Seppala zostal žiť v Novom Anglicku, vyhral veľké množstvo pretekov a položil základ budúcemu plemenu Sibírsky husky, ktoré bolo oficiálne uznané Americkým kennel klubom (AKC) v roku 1930. Prvým Sibírskym huskym, ktorý bol zapísaný do AKC v decembri 1930, bola Fairbanks Princess Chena (Bingo II x Alaska Princess), narodená 16. 9. 1927, chovateľa Julien A. Hurley, majiteľky pani Elsie K. Reeser. Názvom husky boli označované všetky psy ďalekého severu. Tento pojem označuje vlastnosti ako húževnatý a vytrvalý a je výrazom pre "ostrého chlapíka".
Elizabeth Ricker (Seppalova družka) bola veľkým fanúšikom saňových psov. Sama importovala posledných siberianov priamo zo Sibíri. Deväť z nich bolo vybraných vychýreným odborníkom na sibírske psy, Olafom Swensonom, ale loď, ktorá ich dopravila do USA, uviazla v ľade v zime a iba 4 prežili. Kreevanka a Tserko boli dvaja z nich. Zosobňovali najexcelentnejších predstaviteľov plemena, ktorí sa v tých časoch dali nájsť a spolu s legendárnym Togom a jeho otcom Suggenom a nádherným lídrom Fritzom pravdepodobne figurujú v rodokmeňoch každého Sibírskeho huskyho. Všetky tieto psy, hoci ich je spolu len osem, sú zakladajúce psy reprezentované dnes ako AKC registrované Sibírske husky. Boli to Togo, Harry, Smoky, Kolyma, Nome, Pearl, Dushka, Sonia. Aj niekoľko ďalších psov malo veľký vplyv na plemeno, napr. výnimočným boli Tuck a Chapman´s Duke.
Psy vyšľachtené u Seppala-Ricker sa nakoniec v roku 1932 dostali k Harry Wheelerovi do St. Jovite, Kanada, keď sa Elizabeth Ricker vydala za výskumníka Kaare Nansena a vzdala sa svojich psov. Od jej psov sa postupne odvíjajú zvieratá, ktoré sú pôvodcami troch najvýznamnejších chovateľských staníc podieľajúcich sa na založení a vývoji dnešného Sibírskeho huskyho: Milton a Eva Seeley a Chinook kennel. Jedným z najvýznamnejších psov bol Ch. Wonalancet's Baldy of Alyeska, Nicholas a Lorna Demidoff a ich Monadnock kennel, jej najvýznamnejší chovný pes v histórii Ch. Monadnock's Pando a Marie Lee Frothingham a jej Cold River Kennel.
Olaf Swenson, ktorý zo Sibíri priniesol viacero psov, bol vynikajúcim odborníkom na psy. Strávil veľa času v spoločnosti Čukčov a ich psov na Sibíri. Povedal: "Je absolútne nemožné zaplatiť za dobrého psa, špeciálne, ak je líder. Kúpiť si jedného je ako kúpiť si človeka, ktorý sa zaviaže zdieľať s tebou dobrodružstvo. Vieš, že než tvoja cesta skončí, pes ti môže zachrániť život svojou inteligenciou, inštinktom a odvahou. Je to on a jeho tím, kto ťa bude viesť cez snežné búrky, kedy všetky pomôcky, ktoré si mal, zlyhali. Veľakrát, keď som bol na trati, snažil som sa nájsť cestu späť cez oslepujúci sneh, nechal som to úplne na moje psy, oni mohli zacítiť cestu späť do kempu, zacítiť starú stopu, ktorú by človek nebol schopný nájsť a priviesť ma bezpečne späť. Niekedy, keď cestujete po ľade a sane sa prepadnú, dobrý líder, ktorý okamžite presne vie, čo treba robiť, dostane ťa bez problémov von, zatiaľ čo slabý bude zvyšovať tvoje nebezpečenstvo a možno aj zapríčiní tvoju smrť. Toto je druh spoľahlivosti, ktorú nie je možné peniazmi zaplatiť. Pokús sa nájsť zviera, ktorému môžeš veriť a spoľahnúť sa naň a ak ho raz nájdeš, kúp si ho (ak môžeš) za hocakú cenu, ktorú môžeš zaplatiť." Môžeme byť šťastní, že posledný import psov zo Sibíri ako chovnú základňu dnešných Sibírskych husky urobil človek, ktorý ich poznal a miloval, a preto mohol získať tie najlepšie.


Americký Kokeršpaniel

5. dubna 2008 v 18:52 Vyšľachtené zvieratá
Rodina španielov je veľká a pomerne stará. Už v roku 1368 nachádzame zmienku o plemene "Spanyell", ktoré sa neskôr rozdelilo do dvoch skupín, a to vodní španieli a španieli využívaní v pevnom teréne. Podrobnejšie delenie neskôr rozoznávalo španiele využívané v teréne podľa veľkosti, kokri a veľmi malí španieli boli rozlišovaní od španielov väčších rozmerov. Neskôr, keď boli kokri a malí španieli využívaní na úplne iné účely, boli ešte ďalej rozdelení. Z malých španielov sa stali anglickí toy španieli (napr. dnešní kavalieri) a boli chovaní predovšetkým ako domáci spoločníci, zatiaľ čo kokri si udržali svoju pôvodnú klasifikáciu ako poľovné plemeno. Preto je kokeršpaniel dodnes najmenším členom skupiny sliedičov.
Ako veľmi cenný pomocník poľovníkov bol tento pes známy vo svojich začiatkoch pod rôznymi menami, napr. "cocker", "cocking spaniel", až sa nakoniec vďaka špecializácii na bažanty dopracoval ku konečnému "Cocker Spaniel". Až v roku 1883 boli na výstavách v Anglicku utvorené triedy pre toto plemeno a až v roku 1892 dostal kokeršpaniel status plemena v plemennej knihe anglického Kennel Clubu. V tejto zemi sa teda kokeršpaniel vystavoval už od začiatku 80-tych rokov minulého storočia. Poľovné skúšky pre toto plemeno začal organizovať až Cocker Spaniel Field Trial Club v USA v roku 1924. A tu sa neskôr kokeršpaniel začal v type, veľkosti a farbe vyvíjať podstatne inak, ako plemeno známe dnes ako anglický kokeršpaniel.
American Spaniel Club je rodičovským klubom dnešného amerického kokra a bol založený v roku 1881. Klub chovateľov anglických kokrov bol v USA založený až v roku 1935. Tieto dva druhy kokeršpanielov boli vtedy vystavované spolu ako odlišné variety. Pani Geraldine R. Dodge, prezidentka Klubu chovateľov anglických kokeršpanielov urobila rozsiahly prieskum rodokmeňov kokrov v Anglicku, Kanade a USA. Aby odlíšila čisté anglické línie od americkej varianty kokra, jej výskum zasiahol až do histórie kokrov z roku 1892. Toto sa stalo v roku 1941. V tomto období sa už v chove jednoznačne rozlišovali dva varianty plemena. American Kennel Club uznal rozdelenie týchto plemien v septembri 1946, ale až v januári 1947 sa nové plemeno začalo registrovať v plemennej knihe pod vlastným názvom.
Amerického kokra robí schopným poľovným psom jemu vlastná chuť loviť, v prípade, že je správne poľovne vedený. Aj keď má americký koker oveľa hustejšiu a dlhšiu srsť ako anglický koker, toto plemeno si veľmi dobre vedie v teréne a pri správnej kvalite srsti (nie vatovitej) jej dĺžka nespôsobuje problémy. Plemeno americký koker je vhodné ako na výstavy exteriéru, tak i na skúšky poslušnosti a poľovné skúšky. Nie sú výnimkou jedinci excelujúci vo všetkých troch uvedených disciplínach. Popularitu si toto plemeno získalo najviac ako domáci spoločník - je veľkým milovníkom svojho domova a rodiny, verný a adaptabilný.


Arabský Kůň

4. dubna 2008 v 20:01 Vyšľachtené zvieratá

Zdroje informací:

  • Časopis Jezdectví 10/2001 str. 66 - 67 - Helena Kholová
  • Plemena koní celého světa - Judith Draperová
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
  • Slavní koně - Zdeněk Mahler

Úvodem...

"Když Bůh stvořil koně, pronesl k tomuto pozoruhodnému zvířeti: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země leží mezi Tvýma očima..." praví se ve svaté knize islámského náboženství, v koránu. Roli stvořitele koní sice muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali nekrásnější a nejušlechtilejší koňské plemeno. Vznikla nová podmanivá krása plná tajemství, svobodná a překypující životem - koně jak z Pohádek tisíce a jedné noci...
Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...

Vysvětlení názvu:

Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.

Původ a historie:

Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.

Čtvrtá epocha dle rozdělení Abd-el-Kadera:

Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní. Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".
Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...
Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.

Popis a charakteristika:

Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.

Povaha:

Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.

Využití a sport:

Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...

Arabské hřebčíny:

V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.

Dnešní biotypy araba:

Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.

Koheilan

Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).

Siglavi

Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.

Munighi

Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.
Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.


Fríský kůň

4. dubna 2008 v 19:32 Vyšľachtené zvieratá

Zdroje informací:

  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hertley Edwards
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Plemena koní celého světa - Judith Draperová

Úvodem...

Každý zná černobílý fríský skot, chovaný na severním pobřeží Holandska a vyvážený do světa. Fríští koně jsou známí méně, i když ve vlasti je jim věnována vroucí láska a velká pozornost. Ve skutečnosti černý frís, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá v koňské hierarchii Evropy mimořádně významné místo. Ovlivnil mimo jiné i četná britská plemena jako felleského či daleského poníka a shira.

Původ a historie:

Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Popis a charakteristika:

Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm. Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší.

Využití a sport:

Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň. Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.

Falabellinka

4. dubna 2008 v 19:25

Falabella

4. dubna 2008 v 19:23 Kone

Zdroje informací:

  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hertley Edwards
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Internetové stránky

Úvodem...

Miniaturní koně chovali lidlé jako domácí miláčky a jako raritu v různých odbodbích, ale nejznámější ze všech je falabella. Navzdory svým malým rozměrům není falabella pony, ale miniaturní kůň, protože má vlastnosti a proporce koně. Malí koně jsou obyčejně výsledkem působení drsného přírodního prostředí. Ovšem při znalostech genetických zákonů je možné šlechtit plemeno i na velikost, vychovat miniatrurní, nebo naopak obrovské koně...

Vysvětlení názvu:

Plemeno bylo pojmenováno podle rodiny Falabella, která na svém rančí Recreo de Roca u Buenos Aires v Argentině tato malá zvířata vyšlechtila.

Původ a historie:

Historie těchto koní je tajemná a my už se asi nikdy nedovíme, odkud a jak k nám miniaturní koníčci přišli. Některé autoři píší, že stádo koní spadlo při sesuvu půdy do hlubokého uzavřeného kaňonu, kde jaho jedinou potravou byly kaktusy. Během mnoha generací se pak koně zmenšili. Není to zcela vyloučené, protože něco podobného se stalo stádu skotu plemene hereford v jednom z kaňonů Skalistých hor...
Jiní zase vypráví, jak v minulém století na území Chile a Argentiny řádily bojovné kmeny nomádských indiánů, které pořádaly nájezdy na ranče bílých, kde rabovaly, loupily, vypalovaly a zabíjely. Se svými zajatci zacházeli indiáni barbarsky a velká většina jich nepřežila. Jedním ze štastných, kterým se podařilo si zachránit život, byl Ir Newton. Na řece, která protékala jeho pozemkem, postavil vodní mlýn a každou noc vkládal kamení mezi mlýnská kola. Hrůzostrašný rachot slyšitelný na míle daleko děsil pověrčivé indiány a ti díky tomu považovali pana Newtona za kouzelníka a drželi se od jeho ranče dál. Nedaleko domu byl prý brod a sem se sbíhala pít divoká zvířata a koně ze širokého okolí. Koně byli ještě často osedláni, nebo zapřaženi do zbytku dostavníků. Proto Newton pečlivě sledoval toto místo a poskytoval zvířecím i lidským obětem první nebo poslední pomoc. Jednou se u brodu objevil maličký koník. Pan Newton se do něj na první pohled zamiloval a chytil ho pro svou manželku a dceru. Odkud se tenkrát malý hřebeček vzal, komu dříve patřil, a proč byl tak malý, nikdo neví...
Podle další teorie zaměstnávali první chovatelé těchto koní, Falabellovi, na své farmě mnoho Japonců. Ti, známí svým uměním pěstování drobných bonsají omezováním kořenů stromků v malých květináčcích a zastřiháváním větviček, prý zaštípáváli koníkům kopýtka a obouvali jim malé botičky. Proto již pak nevyrostli...
Jisté je, že původ falabell je spjat s koňmi z Latinské Ameriky, zejména s koňem andaluským, kterého s sebou přivezli Španělé na dobývání amerického území. Po neúspěšných tazích proti indiánům se jejich odolní a nenároční koně rozutekli a zdivočeli. Jejich organizmus se musel přizpůsobit tvrdým podmínkám argentinských pamp. V pražícím slunci, ledovém jihozápadním větru "El Pampero", za divokých bouří, po vyprahlé zemi museli za pastvinami a vodou překonávat velké vzdálenosti. To vše, neustálá příbuzenská plemenitba a izolace způsobily genetickou mutaci, jejíž důsledek pravděpodobně zahlédl kolem roku 1850 pan Newton.
Pan Newton a následně jeho zeť Juan Falabella udělali během svého života velký kus cílevědomé chovatelské práce. Křížili nejmenší koně (shetlandy...) s malými plnokrevnými hřebci. Postupně změnšovali rozměry jedinců. Tyto upevňovali příbuzenskou plemenitbou. Vytvořili stádo krásnách, velikostně vyrovnaných mimiaturních koní s milou, příchylnou povahou, lehce ovladatelných i dětmi. Postupně se pak chov předával z generaci na generaci. Po synovi Juana Falabelly ve šlechtitelském programu pokračoval pan Emili, později pak jeho syn Julio Caesar a když i ten v roce 1980 zemřel, chovu se ujala jeho manželka Marie Louisa a dcera Marie Angelika. Ta je nyní majitelkou nejmenší falabelly na světě.
Před falabellou už dávno existovali miniaturní koně. Jedním z nejmenších byla klisnička Sugar Dumpling, která patřila kapitánu Smith McCoyovi z Roderfieldu v Západní Virginii v USA. Meřila jen 51 cm, vážila 13,5 kg a byla exteriérově velmi pěkná.

Popis a charakteristika:

Falabelly jsou malí koně, ale laik si je snadno splete s miniaturním shetlandem. Poníci mívají stejně velkou hlavu a tělo jako dospělí koně, jen jejich končetiny jsou zkrácené. Jsou to takoví koňští trpaslíci. Falabelly jsou na rozdíl od nich elegantní, proporcionální a pro jejich křehké kosti na těchto křehkých koníčcích nelze jezdit. Svou hedvábnou srstí, dlouhou hřívou spadající po obou stranách krku a malými, dorbnými kopýtky však každého uchvátí. Vyskytují se ve všech barvách - vraníci, hnědáci, ryzáci, bělouši, grošáci, izabely, kaštanově strakatí, a dokonce i tečkovaní jako appaloosy. Za rozmanitost barev, ale i tělesných charakteristik, živý temperament a milou povahu vděčí dědictví po různých předcích. Falabella má dlouhou, jemnou srst, ale nemá ji drsnou a chybí i podsada shetlandského ponyho. Nohy nejsou vždy nejlepší, často mají slabá záprstí, slabé klouby a tzv. "kravský postoj". Všechny falabelly mají jednu společnou vlastnost - jejich kohoutková výška nepřesahuje 86 cm. Čím menší, tím vzácnější, ale také dražší. Cena těchto koníků se pohybuje v širokém rozmezí od 1500 USD až do 100 000 USD. Na světě těchto koní není mnoho. Několik se jich dostalo do USA, Střední Ameriky, Austrálie, na Střední Východ, do Velké Británie a do některých evropských zemí. Falabelly jsou mimořádně dlouhověké, dožívají se 40 - 45 let, výška narozených hříbat se pohybuje kolem 38 - 52 cm v kohoutku a do své konečné velikosti dorostou do 3 let.

Zajímavosti:

Získat malinkého koníka nebylo nikdy snadné. Paní Falabellová se jen nerada loučila se svými svěřenci a v minulosti všechny hřebce a klisny nechávala před prodejem kastrovat. I prezidentu Kennedymu, velkému milovníku těchto koní, se podařilo získat jen kobylku a valacha. Naštěstí kobylka byla březí, aníž by to paní Falabellová věděla, a tak mu porodila alespoň hříbě. V roce 1977 se podařilo lordu a lady Fisherovným z Velké Británie přesvědčit Falabellovy o svém záměru obohatit svůj park divokých zvířat v Norfolku, v Kilverstone, o malé stádo falabell. Několik koní si koupili a odvezli. Během roku je nadšení návštěvníci parku mohli sledovat, jak se prohánějí po pastvinách a v létě při pravidelných přehlídkách a ukázkách parkuru. Koně vystupovali po celé zemi, několikrát i v televizní show pořádané pro charitativní účely. Navíc se zašloužili i o rozvoj vědy. Kilverstone leží nedaleko Newmarketu, světového centra koňských dostihů a chovu čistokrevných koní. Je zde také výzkumná stanice koní, jejíž vědci se o falabelly velice zajímali. Poprvé v historii se těmto odborníkům podařilo zrentgenovat vnitřní orgány koní. U velkých čistokrevných plemen, ani u malých poníků to díky hloubce jejich hrudníku a celkové mohutnosti nebylo možné. Menší a drobnější tělo falabell tak koněčně umožnilo vědcům získat kompletní obrázek. Ve stanici sledovali také chování, zdraví a fyziologii stáda jako celku. Když se v roce 1991 rozhodli lord a lady Fisherovi svůj park uzavřít, velkou část jedinečného a světově proslulého stáda falabell prodali holandské stáji Greenwoods. Ta souhlasila s podmínkou, že se chov bude nadále nazývat "Dědictví lorda a lady Fisherových", a spolu s kupní smlouvou získala i cenné informace o původu koní, jejich aklimatizaci v Anglii a o jejich šlechtění a chovu v Kilverstone. Tak se stáj Greenwoods stala prvním profesionálním chovem falabell v Evropě.

Péče o falabelly:

Falabelly jsou na rozdíl od poníků poněkud náročnější na teplé ustájení. Složení krmé dávky je stejné jako u velkých koní, jen množství je podstatně menší. Koník může být ustájen a denně pouštěn na pastvu, nebo držen na malém dvorku a ve stáji. Pak s ním ale musí jeho majitel chodit na zdravotní procházky stejně jako se psem.

Povaha:

Falabelly jsou dobrými přáteli lidí. Jednou z nepřitažlivějších vlastností falabell je jejich dobrosrdečná povaha a velká inteligence. Jsou velmi přítulné, lehce cvičitelné a přítomnost lidí je přímo těší.


Anglický Plnokrvník

3. dubna 2008 v 20:07 Vyšľachtené zvieratá

Zdroje informací:

  • Časopis Jezdectví 9/2001 str. 64 - 65 - Helena Kholová
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Slavní koně - Zdeněk Mahler

Úvodem...

Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.

Název plemene:

Thoroughbred

Vysvětlení názvu:

V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.

Původ a historie:

V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.
Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.

Berley Turc

Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.

Darley Arabian

Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století.

Godolphin Barb

Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.
Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.

Popis a charakteristika:

Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.

Povaha:

Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.

Využití a sport:

Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.


Výr Skalný

3. dubna 2008 v 19:54 Dravé Vtáky

Výr skalný (Bubo bubo)

Rozšírenie vo svete a v Európe

Palearktický typ, rozšírený v palearktickej, orientálnej a etiópskej oblasti. Obýva severnú Afriku a takmer celú Euráziu. V Európe hniezdi na väčšine jej územia okrem severného Francúzska, väčšiny Belgicka a Holandska, Britských ostrovov, Islandu, severu Škandinávie a Ruska. Je stály, len populácie z najsevernejších oblastí sú potulné. Výr skalný je rozšírený takmer na celom našom území, nehniezdi len na nížinách západného Slovenska, v Bukovských vrchoch, Laboreckej vrchovine a v časti Ondavskej vrchoviny a na časti Východoslovenskej roviny.
Hniezdna populácia v okolitých štátoch: Nemecko 408 - 452 párov (po takmer úplnom vyhubení a následnej reintrodukcii), Rakúsko 300- 350 párov, Česko 400 - 600 párov, Poľsko 250 - 270 párov, Maďarsko 10 - 15 párov, Ukrajina 150 - 200 párov.

Poznávanie v prírode

Naša najväčšia sova, silne stavaná, vyzerá väčšia vďaka hustému nadýchanemu periu, veľká hlava. Pri odpočinku má telo sudovité, ak je vyplašený má prekvapive dlhý - silný krk. Ušká má dlhé, viditeľné okrem letu, pri odpočinku alebo hrozbe ich má sklopené, pri volaní alebo vyrušení vzpriamené. Lieta vytrvale a vyrovnane, údery krídel sú mäkké. Oči má oranžovo - červené a veľké.
Hlavná farba zospodu je žlto - hnedá s tmavými čiarkami, na hrudi širokými. Zvrchu je tmavo - hnedý, výrazne čierno čiarkovaný a vlnkovaný. Hrdlo je biele, ktoré je zjavne viditeľné najmä počas volania.

Prostredie

Stály vták. Obýva lesné komplexy, staré zárasty a skalnaté biotopy. Hniezdi v zrúcaninách, v dutých starých stromoch, vo výklenkoch skál, v opustených kameňolomoch alebo obsadí aj hniezdo iných vtákov (dravcov, príp. bociana čierneho). Hniezdi od nížin (200 m n.m.) až do stredných výšok (1000 - 1500 m n.m.).

Ťah

U nás je stálym vtákom. V severnej Európe (napr. v Škandinávii) pravidelne preletuje na zimu južnejšie. Výsledky poukazjú na to, že mladí vtáci v prvom roku života sa môžu roletieť do okruhu až 50 km, v priebehu ďalších troch rokov boli vtáci zastihnutí najďalej okolo 100 km od miesta vyhniezdenia.

Rozmnožovanie

Pár výrov je silne viazaný na svoje hniezdisko. V našich podmienkach sú to prevažne skalné steny a útesy s puklinami a výklenkami.
Počas tokania vo februári a v marci sa samec po zotmení ozýva nie veľmi hlasným "hú", mnohokrát opakovaným po sebe.
Hniezdom býva kotlinka vyhrabaná na zemi alebo skalnom útese. Hniezdo si nestavia. Za výstelku slúžia iba spadnuté listy, príp. rozdrobené vývržky.
Začiatok znášky je závislý od priebehu počasia. Hniezdi 1x do roka. Ak sú vajcia zničené v priebehu inkubácie, znáša niekedy aj náhradnú znášku. Znáša 2 - 3 vajcia, s bielou škrupinou. Vajcia znáša v niekoľkodenných intervaloch, väčšinou v 2 - 3 denných intervaloch. Samica sedí na hniezde sama od 1. alebo 2. vajca. V priebehu sedenia ju kŕmi samec. Potravu jej odovzdáva na určitých, niekedy od hniezda dosť vzdialených. Doba sedenia na vajciach je 34 - 36 dní. Mláďatá sa liahnu postupne tak, ako boli znášané vajcia. Sú kŕmené oboma rodičmi. Na hniezde zostávajú 5 - 6 týždňov, potom sa rozliezajú do okolia hniezda. Vzletnosť dosahujú vo veku 9 týždňov.

Potrava

Loví predovšetkým nad voľnými plochami v lesnatej krajine a to v nízkom lete alebo z pozorovateľne. Doba lovu je variabilná, väčšinou sa však sústreďuje na súmrak a svitanie. Pri hľadaní koristi používa predovšetkým sluch, často sa ale tiež riadi zrakom.
Výhradne loví obratlovce vo veľkosti od hraboša po zajaca. Z cicavcov je to najčastejšie hraboš poľný, jež, potkan, zajac poľný, hryzec vodný a pod. Letiac unesie aj dospelého zajaca.
Z vtákov bola najčastejšie zistená jarabica poľná, myšiak hôrny, myšiarka ušatá, sova obyčajná, holub domáci, bažant obyčajný a vrana obyčajná.

Početnosť, ochranársky status, ohrozenie a ochrana

Populácia na Slovensku je odhadovaná na 300 - 400 hniezdnych párov. Druh hniezdi najčastejšie na dostupných miestach, preto veľa hniezd je zničených ľuďmi. Spomedzi sov patrí medzi druhy s najnižšou hniezdnou úspešnosťou.
Časté je aj neumyselné vyrušovanie turistami, horolezcami a pod. Negatívny dopad má aj chemizácia. Zrejme najvyššia mortalita výrov je spôsobená zabitím elektrickým prúdom na stĺpoch 22 kV elektrického vedenia alebo nárazmi na drôty.
Na hniezdiskách ohrozených vyberaním je potrebné zabezpečiťich ochranu. Na stĺpoch vysokého vedenia je potrebné inštalovať zábrany.

Orolik Skalný

1. dubna 2008 v 20:02 Foto Dravých Vtákov
Orol Skalný tu ho máťe:

Orol Skalný

1. dubna 2008 v 19:54 Dravé Vtáky

Rodný list

Orol skalný - AQUILA CHRYSAETOS
Čeľaď: jastrabovité Accipitridae, Rad: sokolotvaré Falconiformes
Patrí medzi vrcholových predátorov. Orol skalný je jedným z 10 druhov orlov vo svete. Na Slovensku hniezdia ešte ďalšie 3 druhy a to orol kráľovský Aquila heliaca, orol krikľavý Aquila pomarina, orol malý Hieraetus pennatus a ďalšie 2 druhy sa nepravidelne vyskytujú (orol stepný Aquila rapax a orol hrubozobý Aquila clanga).
Orol skalný je najväčším predstaviteľom rodu. Samec váži od 3 do 4,5 kg a oveľa väčšia samica od 3,5 do 6,5 kg. Rozpätie krídiel majú od 190 do 240 cm. Dĺžka tela je 75 až 90 cm.

Poznávanie v prírode

Je to mohutný tmavohnedý dravec so zlatožltým perím na temeni hlavy. Chvost je dlhý, dospelé jedince ho majú hnedosivý, mladé pri koreni biely. Biela farba sa u mláďat vyskytuje aj v krídlach. Zobák je čiernosivý, hákovitý a veľmi ostrý. Silné nohy má orol zarastené perím až po prsty. Hlas mláďat znie ako kiak - kiak, hlas dospelých orlov je kli - kli - kli a je výrazne hlbší.




Napriek svojej enormnej veľkosti sa orol skalný zdá byť často menší a môže tak dôjsť k zámene s našim najrozšírenejším dravcom myšiakom lesným. V skutočnosti však myšiak dosahuje iba polovicu veľkosti orla.